Zdeňka "Květuška" Hrubá
Před 40 lety se 2 rodičům z Prahy narodilo dítko zvídavé, vynalézavé. Byla to dívka a říkali jí Zdendulka. Přestože si musela všechno vyzkoušet, na všechno musela najít odpověď, nikdo jí to nevyčítal. Naopak.
„Chceš si zkusit, jak se myje nádobí? .. tady máš stoličku ať dosáhneš“; „ Chceš vykrajovat vánoční cukroví? … tak tohle je váleček - tím to takhle vyválíš a tohle jsou vykrajovátka.“, „ Chceš vařit? ..tak tohle je vařečka a tou se to takhle pěkně ode dna zamíchá, aby se to nepřismahlo“, „ …. Chceš malovat, stříhat, lepit, dělat mozaiky, koláže, zpívat, hrát na kytaru, na buben… zde je prostor a tady jsme my, můžeme ti pomoci“.
Tak se tedy žilo v mé rodině. V pátek večer jsme dělali svačinky a pak v sobotu ráno za ranního kuropění hurá do lesa, do kopců a do hor… Dodnes vidím obraz, jak má maminka vepředu intuitivně vybírá směr cesty a s mrštností gazely nás vede úzkými cestami divoké zvěře a vzadu můj tatínek balancuje často jako na visuté hrazdě s kočárkem s mou spící sestřičkou. Tyto mnohdy velmi dobrodružné cesty mě naučily mnoha věcem.Určitě velké životní nezdolnosti a hlavně hluboké pokoře a díku za hluboké a nanejvýš inspirativní ticho lesa, které dávalo v mé duši vzniknout různým příběhům, pohádkám a písničkám o moudrosti přírody. Při té příležitosti vzpomínám, že naše rodina měla mnoho děkovných písniček, které jsme zpívaly přírodě coby ódu na život a dík za poskytnuté dary. Dodnes jsem přesvědčená, že všechny ty naše děkovné rituály prováděné s čistotou duše, byly příčinou, že jsme v přírodě vždy našly houby, či nějaké plody, tu nějaký kouzelný kamínek, nádherný samorost… protože věřte, nevěřte ... v přírodě nás, lidi, sleduje mnoho očí zvířátek, ptáčků, ale i skřítků a víl…
Kouzelná byla léta u babičky, která mě učila znát léčivé byliny. Léčivé síly třezalky, lípy, řepíku, světlíku jsem znala dříve než malou násobilku. Kam moje paměť sahá, vždy jsem chtěla někoho léčit, obvazovat, mazat, dávat obklady na rány…
V dětství i dospívání jsem navštěvovala mnoho kroužků výtvarných, tanečních, pěveckých, ale nejvíce mi k srdci přirostl kroužek pěstitelský a chovatelský, který mi dával prostor při péči rozvíjet něhu a vnímat potřeby všeho živého. Dále mě velmi obohatilo studium oboru literárně dramatického na lidové škole umění. Prostřednictvím lehkého humorného nadhledu při tvůrčím psaní či hraní etud jsem se mohla s lehkostí přenést nad mnohdy bolavým údolím dospívání. Když jsem tehdy přátelům vybuchujícím smíchy s oblibou ztvárňovala frustrované učitelky a revoltující demotivované žáky, netušila jsem, že časem budu mít kolem sebe hejno dětí, kterým , podobně jako mě mé rodiče, budu poskytovat prostor pro poznávání možností tvořivého, radostného a respektujícího života.
K pedagogice jsem se totiž dostala životním obloukem, od dětství jsem děti doučovala, pomáhala a později sama vedla různé kroužky, hlídala děti, vedla oddíly na táborech, ale má profese se ubírala ekonomickým směrem, jelikož stávající osnovy středních i vysokých pedagogických škol v té době mi přišly velmi rigidní a ztrnulé. Dala jsem proto přednost při zaměstnání volnočasovému studiu krátkodobých kursů o klasické pedagogice a psychologii, ale také studiu alternativních směrů jako je arteterapie, aromaterapie, muzikoterapie, Bachovy květinové terapie, fytoterapie, kursů správné životosprávy… do dnešního dne přečetla na tisíce knih o souvislostech a smyslu lidského života a také o tom, což je velmi důležité, jak chránit dary, které si přináší děti na svět. A stále čtu, studuji a objevuji, ale ze všeho nejraději mám stále kouzlo přítomného okamžiku, připustit, aby se věci mohly stát spontánně a radostně.
Když se mi narodil syn Jakub, chtěla jsem radost z možnosti rodičovství prožívat s dalšími maminkami. Na praze 5 jsem začala pomáhat kamarádkám z mateřského klubu Stonožka. Vedla jsem tam kursy zdravého vaření, výtvarné díln, tanečky, zpívánky…. Ale v mém nitru sílila touha působit v přírodě, ne v interiéru. Když v ekologickém centru Toulcův dvůr tehdy hledali maminku, která by rozjela mateřské centrum Mateřídouška a já viděla tu krásnou zahradu a velký venkovní areál, byl můj osud na mnoho let zpečetěn.
Předškoličku v přírodě jsem tam vedla mnoho let před tím, než se začaly utvářet první lesní školky. Všimla jsem si totiž, že bez rodičů jsou děti mnohem spontánnější, odvážnější, vynalézavější. Mlátili jsme spolu obilí, mleli mouku, pekli, vyráběli a natírali krmítka, barvili trička, založili záhony a pěstovali bylinky, zkoumali v terénu… zkrátka pořád venku. Tehdejší, dnes již zesnulá paní ředitelka Toulcova dvora, Emilka Strejčková, mi často vodila studenty z vysoké pedagogické a hrdě jim ukazovala, jak má vypadat environmentální výchova dětí. Byl to krásný čas!*
A ten čas běžel, centrum rozšiřovalo svou nabídku, rostla administrativa, potřeba teambuildingu, opravy, investice, finance a já si po více než 10 letech uvědomila, že lektoruji mnohem méně, než po čem touží mé srdce. Že navzdory mému přesvědčení působit v přírodě, stále něco datluji uvnitř u počítače. Tam uvnitř bolest rostla a nastal čas skončit. Ukončila jsem tedy své působení, abych mohla být více užitečná svými zkušenostmi při práci s dětmi, ženami i širokou veřejností, spíše v komorním měřítku, pokud možno za minimalizování přebujelé administrativy.
S Pavlínou Štěpánkovou, lektorkou, s níž jsem měla dobré zkušenosti již z klubu Mateřídouška, jsme začaly zprvu dělat víkendové výlety pro děti rodičů a protože měly velký úspěch, rozhodly jsme se, že našemu působení dáme širší rámec. K dnešnímu dni máme za sebou mnoho sobotních výletů, pravidelná setkání v rámci Bioklubu Všudybýlek, 2. ročník letních táborů a také návštěvy mateřských škol s vyprávěním o viditelném i neviditelném působení v přírodě.
Od září 2013 chceme rozšířit nabídku bioklubu Všudybýlek na 3 dny v týdnu v době
od 9 do 15.30 hod.Do budoucna sním o nějakém statku či domě s velkou zahradou
a také jurtou či týpím a o programech pro děti i dospělé, o školkách v přírodě a také o voňavém
bylinkovém čaji a vyprávění o jednom z největších darů Božích, o nádherné a dokonalé přírodě.
... A Květuška je jméno, které jsem dostala v přírodě, protože mám ráda květiny a chystám z nich květinové esence pro děti i dospělé, zvířata i květiny, aby všem bylo hezky u srdce a lásku uměli dávat i přijímat.
Pavlína Štěpánková
Narodila jsem se na vesnici, kde jsem také prožila překrásné dětství. Často jsem chodila na výlety do okolní přírody, kde jsme čistili potůčky, sbírali odpadky nebo si jen hrály na lesní víly a divoženky. Příroda pro mne byla je a bude vždy nedílnou součástí života.
Svou lásku k přírodě jsem chtěla předávat dál, a tak jsem se rozhodla, že se stanu učitelkou v MŠ. Po vystudování SpgŠ jsem začala učit v klasické MŠ. Mezitím se mi narodila dcera a syn byl na cestě. Cesty osudu mne zavedly do Prahy, kde jsem se seznámila s paní Zdeňkou Hrubou a pod jejím vedením začala lektorovat programy v mateřském klubu Mateřídouška na Toulcově dvoře. Byly to programy s dětmi probíhající převážně v přírodě a později i večerní dílny pro dospělé. Také jsem začala učit v ekologické MŠ Semínko též na Toulcově dvoře.
I když mě práce s dětmi v MŠ těší, cítím, že bych s nimi měla pracovat ještě trochu jiným způsobem. Příroda skýtá nekonečné možnosti pro sebezdokonalování a děti se v ní prostým prožíváním mohou naučit základním životním principům, které lze uplatňovat v různých životních situacích a prostředích.
Mým cílem je společně s dětmi přírodě naslouchat a spolupracovat s ní tak, aby zavládla rovnováha mezi braním a dáváním a jednat s ní vždy s pokorou a úctou. To vše radostným způsobem a s láskou.
Těším se na nové výzvy, které mne v budoucnu čekají.......